Píše se rok 2012, bylo mi 24 let a přesně sedm dní před porodem jsem složila magisterské státnice na vysoké škole. No a narodil se mi můj první syn Adámek. Celé těhotenství jsem se na něj těšila, byla jsem šťastná, že se mi narodil zdravý, krásný chlapeček, byla jsem tzv. „over the moon".
Pamatuji si, že doma to přišlo, nejdřív drobné rozčarování z toho, že to není všechno tak, jak jsem si vysnila. Vysnila, je asi špatná formulace, tak, jsem si myslela, že to bude. Tak, jak se první týdny s miminkem všude prezentovaly a ukazovaly.
Pamatuji si, že jsem četla článek, že šestinedělí jsou líbánky s miminkem.
To co jsem zažívala já, rozhodně líbánky nebyly. Adámek trpěl na koliky, spal pár hodin přes den a noc proplakal. K tomu se mi přidaly problémy s kojením. Měla jsem pocit, že nedokážu své dítě nakrmit, natož utěšit. Měla jsem pocit obrovského selhání, všude na mě vyskakovaly obrázky štastné maminky s miminkem v náručí zalité ranním sluncem a já se styděla za myšlenky typu, zda bylo správně, že jsem si vůbec miminko pořídila.
Měla jsem pocit absolutního selhání, což šlo ruku v ruce se ztrátou energie, apatie k věcem, které mě dřív dělaly šťastnou a hádky s manželem. Měla jsem pocit, že jsem v temném tunelu a nevidím světlo na jeho konci. Tím, že jsem byla relativně mladou maminkou, neměla jsem ani žádnou kamarádku, která by prožívala něco podobného. Všichni moji spolužáci z vysoké školy nastupovali do zaměstnání a prožívali párty svého života.
Přišla jsem si sama a za všechny svoje myšlenky jsem se neskutečně styděla což vedlo k tomu, že jsem o nich nikomu neřekla.
Pamatuji si, že jsem narazila na jeden blog, kde právě tzv. „Baby Blues“ bylo popsáno, kde bylo napsáno, že je v pořádku mít jakékoliv pocity, že ne vždy musí být šestinedělí procházka růžovou zahradou, že je v pořádku cítit se nešťastná, být citově přecitlivělá a mít pochyby, že je to fáze, která většinou odezní během pár týdnů a když to přetrvá je tu možnost odborné pomoci.
Zpětně si uvědomuji, že jsem měla lehkou depresi, jestli se to vůbec depresí nazývat dá. Možná to byly obyčejně těžkosti spojené s mateřstvím. Každopádně já se cítila ztracená a nešťastná. Jsou ale i případy, které vedou až k hospitalizaci.
Já jsem svoje světlo na konci tunelu našla brzy, a vše zajelo do správných kolejí. Adámkovi je dnes 10 let a často mu říkám, že spolu s holkami je moje největší štěstí v životě.
Teď je rok 2023 a realita už není tabu. Někdo prožívá šestinedělí jako opravdové líbánky s miminkem, někdo se třeba jako já cítí úplně ztracený. Všechny pocity jsou v pořádku, to k prvním týdnům patří. Je to jízda na emocionální horské dráze a každý si tu jízdu užívá jinak. Každopádně vždy tu existuje záchranná brzda ve formě odborné pomoci.
- Kristýna
Pokud myslíte na to, že byste si mohla ublížit nebo ukončit svůj život, je důležité o svých pocitech někomu říct.
Obraťte se na svého partnera, rodinného příslušníka, kamarádku, lékaře nebo zavolejte na jednu z krizových linek, které fungují celorepublikově a nonstop:
Pražská linka důvěry: 222 580 697
Linka první psychické pomoci: 116 123
Nezisková organizace Úsměv mámy: www.usmevmamy.cz
