Marika je stejně jako mnoho z nás maminkou. Má dva chlapečky, staršího Bertíka a malého Eliota. S manželem patří mezi populární české foodblogery a mezi jejich milovaný projekt patří také nádherná Chalupa mezi sklepy. Jenže jednoho dne muselo jít vše stranou. Marika si nahmatala bulku na prsu a její život nabral nečekaný spád.
Mariko, dokážeš si vybavit moment, kdy sis nahmatala bulku na prsu? Co pak následovalo?
Na ten moment nikdy nezapomenu. Bylo to v den Jirkových narozenin. Večer při sprchování jsem si nahmatala poměrně velkou bulku. Snažila jsem se zůstat klidná, i když mě samozřejmě hned napadlo, že by to mohla být rakovina. Za dva dny už jsem byla na sonu, kde mi pan doktor naznačil, že jde s největší pravděpodobností o zhoubný nádor a pak už šlo vše velmi rychle. Byla jsem překvapená, že to dokáže poznat i bez biopsie. O pár dní později se opravdu potvrdilo, že jde o agresivní formu rakoviny.
Ve tvém případě šlo všechno velmi rychle za sebou - vyšetření, biopsie, první chemoterapie a následně operace. Měla tvoje mysl vůbec čas tu informaci zpracovat a přijmout? Jak důležitá je v tuhle chvíli tvoje vlastní psychika?
Začátek jsem nesla hodně špatně. Je to pro člověka opravdu šok. Neměla jsem žádné obtíže, ani neregistrovala žádné náznaky, že je něco špatně. Prostě nic nenasvědčovalo tomu, že mám takhle závažnou nemoc. V začátku jsem často plakala a pokládala si otázky… Proč já? Co byl spouštěč? Zvládnu to? Umřu? … to je asi v ten moment v pořádku, člověk to musí prožít, ale je potřeba se posunout dál a neutápět se v tom moc dlouho.
Taky se přiznám, že empatie doktorů nebyla taková jakou bych čekala nebo spíš v začátku potřebovala. Teď se po psychické stránce cítím dobře. Přistupuji k tomu tak, že jsem vděčná, že se můžu léčit a věřím, že se uzdravím. Chci tu být pro svoje kluky a vidět je vyrůstat. To je pro mě obrovská motivace. Žiju život teď a tady, to mi hodně pomáhá.
Důležitá je určitě i podpora okolí. Co ti reálně nejvíc pomáhá a bez čeho by se vám tato situace, jakožto mladé rodině, zvládala hůře?
Největší oporou se pro mě stal můj manžel a samozřejmě celá rodina a kamarádi. Ale jen Jirka a moje mamka mě viděli v těch nejhorších stavech po chemoterapii a operaci. To oni mi byli v těch nejtěžších momentech nejblíž. Ale popravdě ani oni si neumí představit čím procházím. Takže jen ten kdo si to zažil sám a tak jsem vděčná, že mám kolem sebe malou komunitu holek, které si touto nemocí samy prošly a odpověděly mi na všechny moje otázky.
Hodně mi pomohly i terapie, na které docházím podle potřeby.
Co se týká chodu rodiny, tak bez babiček a dědečků by to nešlo. To byl i důvod proč jsme se před pár týdny přestěhovali z Prahy blíž k rodině.
Tohle je pochopitelně citlivé téma a pochopím, pokud o tom nebudeš chtít psát, ale jak se v dané situaci proměňuje tvá role mámy?
To na tom všem bylo nejhorší. Představte si, že máte roční miminko a nemůžete se o něj postarat, protože po chemoterapiích je vám špatně. Po operaci jsem si ho dva měsíce nemohla pochovat a zvedat ho. Se starším synem bylo obvzlášť těžké období, když jsem přišla o vlasy. Člověk má dělat co sám se sebou, aby se s tím vyrovnal a když vidíte, jak špatně to zvládá vaše dítě, je to srdcervoucí. Z Jirky se ze dne stal táta i máma zároveň. Patří mu velký obdiv, že to tak zvládá.
Tvoje zkušenost může být pro mnoho ostatních žen záchranou. Je odvážné, že o své cestě mluvíš relativně otevřeně a věřím, že nejedna žena se i díky tvému příběhu odvážila objednat se na preventivní vyšetření. Je něco, co bys ráda vzkázala někomu, kdo si zrovna bulku na prsu nahmatal?
Nejdůležitější na tom všem vidím samovyšetření. Já si prsa prohmatávála pravidelně, ale technika nebyla úplně správná. Bulka, kterou jsem si nahmatala byla velká 2 cm. Bohužel byla umístěná spíše v dekoltu a dala se nahmatat jen když jsem měla ruku zvednutou nad hlavu. Mám agresivní verzi rakoviny a to znamená, že nádor mi do této velikosti narostl během pár měsíců. Proto jsem názoru, že sono 1x ročně je určitě fajn prevence, ale sahejte si na prsa, protože včasný záchyt nemoci je klíčový a během roku se toho může v těle hodně změnit. Když si bulku nahmatáte nečekejte a hned se objednejte na sono vyšetření, které by mělo proběhnout v řádech dnů.
Jsi stále v procesu léčby a mě zajímá, jestli sis osvojila nějaké nové rituály, které hrají pro tebe velkou roli v péči o sebe sama?
Snažím se každý den najít chvilku pro sebe. Ať už je to protažení, horká vana nebo čas na psaní deníku, se kterým jsem začala při zjištění nemoci. Taky mnohem víc poslouchám svoje tělo a jdu si zdřímnout i během dne, když je potřeba. A hlavně jsem se naučila říct si pomoc.
Rekonvalescence je u pacientek rakoviny prsu dlouhá. Je ale něco, na co se po skončení léčby nejvíc těšíš?
Ráda bych zase někde vycestovala s rodinou. A moc se těším až se vše uklidní a prostě jen budeme žít normální život, který má pro mě najednou jiný rozměr.